Nejsme perfektní, tak se s tím smiřte.

On

5. srpna 2009 v 21:10 | Missérábles Desrosiers-Iero |  random crap
Miluji ho. Opravdu ho miluiji a nevím, co si mám počít.
Kdykoliv ho vidím, roztluče se mi srdce a nejsem schopna vyslovit jediné inteligentní slovo. Když mi napíše smsku, ač je sebevíc jen kamarádská, dostanu málem infarkt z toho, že mi prostě napsal. Když mluví, mám pocit, že se snad vznáším. Když se směje, říkám si, že za chvilku zhebnu. Prostě tomuhle se říká láska.
Otázka. Ví o tom? Samozřejmě že o tom neví. A i kdyby to věděl, nic by se nezměnilo. Stále by jsme byli kamarádi, protože jsem to já. On mě nikdy nemiloval a milovat nebude. Můžu se snažit jak chci, ale nikdy spolu nebudeme. A to je na tom to nejhorší.
Pět let ho miluju a ono se nikdy nic nestalo. Jsem kamarádka.

Je to všechno vážně na hovno.

Nešťastně zamilovaná Missérábles
 

Oslava duchního PC kurzu

22. června 2009 v 17:02 | klára |  denní činnosti slečny Kláry
Mám chuť sem něco napsat, i když mám takové tušení, že už sem stejně nikdo nechodí. :D

Povyprávím vám o minulém úterý, kdy jsem byla pomáhat při vítání "občánků". Občánků je v uvozovkách, jelikož to nebyli občánci, ale obyčejné a regulérní duchny (důchodci, kdyby snad někdo neznal dnešní teenagerský slang podle blesku :D), které přišli na městký úřad Prahy 4 za účelem dostání diplomu za to, že úspěšně absolvovali PC kurz. A já nesnáším duchny. Jelikož jsem byla z holek asi nejspolečenštěji oblečená, musela jsem jít dolů, kde se začal tvořit duchní chumel a odtud je zdravit a říkat jim, že mají jít nahoru po schodech. Hned jak se nahrnuli dovnitř, velkou halu prostoupil neuvěřitelný starobní puch. Musela jsem jim také pomáhat do výtahu, protože by ho sami nenašli. Dokonce jsem v tom výtahu po nich pak jela a to jsem fakt neměla dělat, protože jsem měla pocit, že se pozvracím. Ještě předtím, než se ta první skupina duchen dostala dovnitř, jsme s holkama připravovaly občerstvení, aby si měli co schovat do kapes. Měli tam koláče a ovoce, které jsme dávaly na tácy. Samozřejmě, že jakmile vylezli, hned se k tomu jídlu vrhli. A samozřejmě hned poté, co se dostatečně najedli, usoudili, že tam to jídlo nemůžou jen tak nechat a začala přehlídka "nenápadných" rukou strkajících koláče a kuličky vína všude kam jen to je možné. Bavila jsem se. Takto jsme obsolvovaly tři skupiny duchen a pokaždé po nich zbylo tak 10 koláčů a velké množství plastových kelímků s obtisklýmu rtěnkami na krajích. FUJ!!! Když jsem jednoho dědka, který si strkal povidlové koláče do igelitové tašky, obzvláště bedlivě pozorovala, všimnul si mě a zeptal se: "Můžu si to vzít, že jo?" "No asi jo" "Doma tohle nemám...". :DDD Tragický. Šárce pak ještě řekl, že aspoň bude mít večeři. Řeknu vám, že to bylo šílený.

klára

The End

2. května 2009 v 15:17 | Missérábles Desrosiers |  random crap
Ahoj všem,
nedávno jsem si říkala, že život na střední je mnohem lepší než na základce. Ano, je to lepší. Jsem starší, nechodím na trapnou základní školu, ale stalo se něco, co mi tak ublížilo, že bych se nejradši vrátila tam, kde se mi nic takovýho nestalo.
Čtvrtek byl pro mě nejhorším dnem, který jsem kdy dlouho měla. Trval snad sto let. Nechtěl skončit, chtěl, abych brečela dál a dál a udělala nějakou píčovinu. Udělala jsem ji, a proto jsem v pátek brečela zase. Co jsem komu udělala, že jsem na střední škole větší tragéd než jsem byla na základce?
Já jen doufám, že nikdy nepřišel na tenhle blog, protože se potřebuje z něčeho vypsat a nechci, aby si tohle někdy přečetl.
Ve čtvrtek se se mnou rozešel kluk, kterýho jsem tak milovala, že se to nedá popsat slovy. Neřekl mi to ale sám. Mně jen řekl, abych se nad našem vztahu trochu zamyslela a já mu slíbila, že mu řeknu k čemu jsem došla, ale to už mu asi nikdy neřeknu. Pak od hodinu později jsem se dozvěděla, že jsme se vlastně rozešli. Nedozvěděla jsem se to ale od něj, dozvěděla jsem se od kamarádky, které to řekl jeho kamarád, který mi neskutečně leze na nervy. Jak jsem pak chvilku sledovala dění po našem rozchodu, on byl překvapivě veselý a šťastný; mám to brát tak, že to všechno nebral vážně a že jsem pro něj byla pouhopouhý flirt? Člověk se po rozchodu dovídá hodně katastrofálních věcí a nemůže uvěřit jak s ním mohl nějakou tu dobu být. Taky jsem si to říkala, ale když jsem se pak hluboce nad tím zamyslela, zjistila jsem, že jsem s ním zažila nejkrásnější chvilky v mém životě. Je pravda, že byly chvíle, které bych vyškrtla, ale bez nich by to nebylo ono.
Pamatuji si, jak jsme spolu byli poprvé... byli jsme v lese, bylo to tak hezky nesmělý, báli jsme se, co se všechno stane, ale bylo to krásný. Já jsem pak nevěděla, co si mám myslet, jestli s ním mám něco mít nebo ne. Poprvé mi řekl, že mě miluje a z toho mi bylo na omdlení. Bylo to krásný a už se to nikdy nestane. Jak to tak píšu, chce se mi brečet, ale nebrečím, jsem přece silná.
Když byly velikonoční prázdniny, měla jsem celej den hlídat svou sestřenici Viktorku a on za mnou přijel a byl se mnou celý den. Ne, doslova celý den. Byl se mnou 8 hodin v kuse a byl to asi ten nejkrásněji prožitý den s ním. Ten den jsem myslela, že spolu budeme dlouho, že mě miluje a že mě jen tak neopustí. Řekl mi, že už mě miluje půl roku. Jasně... asi jsem tomu neměla věřit, pak bych nebyla tak naivní jako jsem.
Byli jsme spolu i na matějské pouti a za ten den bych mu mohla do nekonečna děkovat, ale jemu by to bylo asi jedno, protože ten vztah pro něj nic neznamenoval. Myslel si celou dobu asi, že se koukám po Markovi, ale to nebyla pravda. Já milovala jeho, jenom jeho. On byl můj celej život a teď to všechno skončilo a nezbylo vůbec nic. Jen vzpomínky, u kterých brečím jak želva. Když zavřu oči, vidím jak se směje, když jsem lochtala, byl tak roztomilej. Vidím, jak se na mě dívá, tím hezkým, zamilovaným pohledem, kterým se už na mě nepodívá. Ta jeho láska tak rychle vyprchala a já zůstala úplně sama. Bez jeho dotyků, bez jeho polibků... Jsem úplně sama.
Začal se nám hroutit vztah. Jeden den mě ignoroval a druhý den se se mnou rozešel. Co je tohle za idiota? Já bych pro něj udělala první poslední a on udělal tohle. Moje nejmilejší kamarádky mi říkají, abych na to tolik nemyslela, že to za chvilku vyprchá, postupně. Jak to asi vyprchá, když s ním chodím do třídy? V pondělí ho uvidím jak se šťastně bude usmívat, jak ho vůbec nebude trápit, že už se mnou není, že mu bude jedno, že já se trápím a nemůžu na něj přestat myslet.
Napsal mi, že mě má rád a tak to zůstane. Myslela jsem, že puknu smíchy. Tohle se píše holce, se kterou se rozešel a která je na prahu zhroucení?
Jsme prý kamarádi, ale já s ním asi nedokážu kamarádit. Nepůjde a nejde to. Nemůžu se kamarádit s klukem, se kterým jsem chodila a kterého neskutečně moc miluji. Vůbec se mu nedokážu ani podívat do očí, natož abych se s ním bavila jako by se nic nestalo.
Teď jsem se od jednoho kreténa ze třídy dozvěděla, že za to, že se se mnou rozešel můžu jenom já. Jak na tohle do prdele přišel? To já jsem byla ta, která ten vztah udržovala, to já chodila za ním, že si s ním chci povídat, to já domlouvala naše rande- on udělal hovno! Tak ať mi někdo neříká, že já můžu za ten rozchod. Prej jsem se chovala jako kráva! Jako kráva... ty vole, ať mi ten člověk, který to řekl, nechodí na oči, nebo mu asi vyškrábu oči a nakopu tu jeho spocenou prdel!!!!
Končím, lidi.

Vaše, Jeho, Tvoje Missérábles
 


Watchmen

24. března 2009 v 20:27 | klára |  movies
Viděl jste už někdo Watchmeny? Jestli ne, tak to napravte.

My jsme na tom byly v pátek hned po škole a mně se to strašně strašně strašně moc líbilo. :D Lence moc ne, aspoň pokud jsem to dobře pochopila a Šárce se to asi líbilo, ale já jsem z toho vážně našená. Až teda na tu nejúchylnější sexuální scénu, co jsem kdy v jakým filmu viděla. A až na toho modrýho kreténa Dr. Manhattana, kterej na konci udělal jednu velmi nepěknou věc! Jinak to ale byla prostě bomba. Je to sice dlouhý asi 2 a půl hodiny, ale stojí to za to a musím říct, že mi ani nepřišlo, že to je tak dlouhý. Když jsme zase třeba minulý týden byly na Temným rytířovi, tak to bylo asi stejně dlouhý, možná o trochu kratší a přišlo mi, že to bylo trvalo hrozně dlouho a už jsem se těšila, až to skončí. Tím se dostávám k tomu, že se mi to líbilo víc než Temný rytíř. Do kina jsem šla s ne příliš velkým očekáváním, protože jsem hodněkrát četla, že se to lidem zdálo nudný. To mě teda vůbec a všechna má očekávání to předčilo. Takže zkrátka a prostě jděte hned do kina a pokud jste to už viděli, tak mi tu zanechte komentář, jak se vám to líbilo. ;))

klára

Ruce

25. února 2009 v 4:17 | Missérábles Iero-Desrosiers |  random crap
Zjistila jsem, že když mám ruku ve světle monitoru, tak je děsně hnusná! Já mám hnusný ruce, to vím, ale v tom světle z monitoru to vypadá ještě hůř. Bože, hnusnější ruce jsem nemohla od matky přírody dostat. Mám ruce jak sloní kůži! To je odporné. Mě kvůli tomu nebude chtít žádnej kluk. To je v prdeli. Ámen!
A založila jsem si FaceBook. Doufám, že slečna Klárka bude spokojená. :)

Vaše, Tvoje, Jejich Sloní Missérábles

Po sto letech...

23. února 2009 v 20:44 | Missérábles Iero-Desrosiers |  random crap
Ahoj,
rozhodla jsem se, že sem napíšu nějaký článek. Jak už všichni víte, nemám doma počítač, takže sem nepíšu, z toho vyplývá, že tenhle blog je vlastně jenom Kláry a já jsem náštěvník, který sem jednou za čas napíše děsně inteligentní článek o depresích.
Možná bych dneska mohla napsat něco veselého, ale vůbec mě nenapadá co. Jak už Klára řekla, máme prázdniny, tak vám řeknu, jak si užívám jarňáky.
Jsem u táty v Lysé nad Labem. Víte kde to je? Jestli ne, vezměte si mapu České republiky a najděte si kousek od Prahy Lysou nad Labem, je to kousek od Nymburka. To vím, protože tam moje mamka byla o prázdninách v nemocnici. (pozn. Spadla ze schodů a narazila si hlavu, která hnusně krvácela a kdyby se můj strejda neprobudil, asi by vykrvácela.) Ale myslím, že vás asi nezajímá, kde nějaká Lysá nad Labem je, že? Je to taková prdel...vesnice. Nesnáším vesnice. Mám ráda jenom Prahu, jsem typickej Pražák, namyšlenej a pyšnej.
No, takže k tomu mému pobytu v Lysé nad Labem. Můj táta bydlí se strejdou, tetou, bratrencem a sestřenicí. Mýmu bratrancovi je 7 let a sestřenici 6 let, takže si dokážete představit, jak strašně se tu nudím. O čem se jako mám bavit s takovýma prckama? Jo, mám tu bratra, ale ten je věčně na počítači ( a odmítá mě pustit ) a hraje nějakou stupidní hru, která má snad sto milionů levelů.
Čtu si. To jediné je tu zábavné. Vzala jsem si ale jenom jednu knížku. Co když to dočtu? To se tu doopravdy unudím k smrti. Čtu Mozarta. Mám 4 díly a teď čtu první. Je to celej jeho život. Baví mě to děsně. Je to hezky napsaný a člověk se do toho začte. Musím ale číst pomalu, abych to měla na celý týden.
Vracím se v sobotu. Víte, já bych se tolik nenudila, kdyby táta nechodil během dne do práce. Odjíždí v sedm ráno do práce a vrací se v půl šesté večer. Jsem přijela za tátou, ale víc času trávím s tetou, se kterou si povídám. Aspoň s někým se mohu rozumně bavit. Včera jsem byla v hospodě, tak aspoň nějaký zpestření. Měla jsem koktejl, piňakoládu, bylo to tááááááááááááááák dobrý. Bože, nic lepšího jsem snad nikdy nepila. Fakt jako, bylo to něco neuvěřitelnýho. Měla jsem to hned vypitý, protože to bylo fakt dobrý. A pak večer jsem se bavila tím, že jsem se koukala na Markovy fotky, co mám v mobilu, opravdu žůžo. Ty fotky mám už dost vokoukaný, ale furt je tam ách.
Docela se už těším domů. Ale vím, že když přijedu domů, že už bude zbývat den volna a pak se jde do školy. Do školy se vůbec netěším. Zase zkoušení, testy, Šafránek, ty lidi ze třídy... Marek. xD Už aby byl konec roku, chci letní prázdniny. A teď nás čeká březen, ve kterém s Klárou nemáme ani jedno volno, krom víkendů samozřejmě.
Už nevím, co bych vám řekla. Řekla jsem snad všechno. Dneska jsem spala do půl druhé, bylo to skvělé. Jsem se hezky vyspala. Ale měla jsem v pokoji hroznou zimu, takže jsem spala v rukavicích. Trochu dementní, ale jinak to nešlo. A mám nový písničky v mp3, zajímavé, že?
Tak já končím. Zas někdy příště napíšu. Mějte se krásně.

Vaše, Jejich, Tvoje Missérábles

Trapas

23. února 2009 v 11:45 | klára |  denní činnosti slečny Kláry
Musí vám se napsat příhodu, co se mi stala asi před půl hodinou. Dneska v 14:30 mám sraz s Lenkou na Ládví a protože moje vlasy nevypadaly zrovna nejlíp, rozhodla jsem se, že se vykoupu. Když jsem vylezla z vany, tak jsem si na sebe oblíkla jenom kalhotky a šla si sednout do obýváku k počítači. Počítač máme naproti oknu, takže když u něj sedím, jsem k tomu oknu zády. Tak si tu tak lebedím jenom v těch kalhotkách, když v tom vidím v monitoru nějakej stín od okna. Otočím se a tam stojí na lešení nějakej dělník! :DDD Budeme mít totiž konečně barevnej panelák. Rychle jsem se otočila zpátky a dělala jakože nic a když jsem zjistila, že už tam není, tak jsem se rychle běžela oblíknout, což jsem musela udělat v koupelně, protože co kdyby šli i kolem oken mýho pokoje. Fakt bomba, vážení. Nevěděla jsem, že tu dneska budou chodit. Je to strašný narušování soukromí! A nechápu, proč to musej dělat zrovna teď, když mám jarní prázdniny.

Jinak se nic zajímavýho neděje. :D

klára

blabla

12. února 2009 v 16:30 | klára |  random crap
Tak prej mám napsat novej článek. Achjo. :D Je těžký něco psát, když prostě pořád tak nějak přežívám a nic zajímavýho se neděje.

Ale jednu věc na srdci mám. Je strašně zvláštní, když vám jako ten nejkrásnější člověk na světě přijde někdo, kdo je z Česka a někdo, koho vídáte (když mám teda štěstí) pětkrát týdně. Já už tolikrát měla plnou hlavu lidí, kteří ode mě bydlej tisíce kilometrů a nikdy nebudou vědět, že někdo jako já existuje. Vždycky jsem si říkala, že mě se žádnej z těch odpornejch čechů ( to, že jsou čeští muži hnusní si tedy myslím stále, ale pár vyjímek se najde :D ) nemůže nikdy líbit. Přitom stačilo málo a všechno je jinak. Škoda jen, že si ten člověk nejspíš myslí, že jsem společně s Šárkou šílenej trapák, kterej na něj neustále hypnoticky čumí. :D Ale to nic.

Zítra píšeme z práva. Je to na sedm stránek, fakt hnus. Měla bych se na to kouknout, ale už teď je mi jasný, že to dopadne jako vždycky. Můj systém totiž spočívá v tom, že si vždycky řeknu: "Začnu se učit v 17:00". Za chvíli tu onen čas je a já si řeknu "Začnu se učit v 18:00" a takhle to jde dál a dál. Pak je najednou 23:00 a já jdu spát. :D Nedokážu se k tomu prostě donutit, když je to takovej vopruz.

Už nevím, co říct. Mějte se fajn.

klára

kouřící bageta

29. ledna 2009 v 18:44 | klára |  denní činnosti slečny Kláry
Tak co vysvědčení? Dostala jsem jednu trojku ( z psaní všema deseti, báječné ), šest dvojek ( jedna z nich z těláku :D ) a sedm jedniček. No mohlo to bejt horší.
Dneska jsme byly s Šárkou a Bárou ve Starbucksu na Václaváku a byl tam jeden naprosto dokonalej kluk, co mluvil rusky, ale byl asijského původu. Fakt byla radost na něj pohledět, ááá! :D Akorát jsem na něj neviděla zase tak často, protože jsem ho měla za zádama a přišlo mi trapný, se tam pořád otáčet. Vždycky když někde s Šárkou sedíme, tak si vyberu úplně debilní místo z kterýho nic nevidím a Šárka vidí na všechno. :D Taky tam byla hrozně milá obsluha a tak, prostě báječné to bylo. A ta kavárna je vevnitř tak hezká! Taky jsme venku z okna pozorovaly jednoho chlapa, jehož náplň práce bylo to, že v převleku za Subway bagetu chodil po Václaváku. Prostě reklama. A on k němu přišel nějakej messenger (takový ty lidi, co maj divný batohy na zádech a na kolech roznášej lidem věci :D) a strašnou dobu tam spolu kecali a pak si dali cigáro. Ani nevíte, jak byl pohled na kouřící Subway bagetu vtipný. xD Já bych ale teda takovou práci dělat nechtěla.
Už nějak nevím co říct.

klára

Vyvolávání duchů

25. ledna 2009 v 19:01 | klára |  denní činnosti slečny Kláry
Vždycky jsem si říkala, že možná bude něco mezi nebem a zemí, ale nikdy jsem tomu nevěřila stoprocentně. Spíš jsem teda nevěřila než věřila, protože jsem neměla žádnej důkaz. Teď ho mám.
Mamka byla teď někdy v tejdnu se svým šéfem a nějakejma známejma vyvolávat duchy pomocí takový tý tabulky, kde jsou písmena. Pak ještě člověk musí mít jakejkoliv kelímek, kterej se dokáže pohybovat po stole. Šla tam s tím, že ničemu takovému nevěřila a říkala si, co to bude za blbost. Pak když přišla domů, tak mi vyprávěla, že se ten kelímek opravdu hejbal sám od sebe. Myslela, jestli s ní nehejbal někdo kdo na té duchařské seanci byl, ale prej ne. Já si říkala, že s tím určitě někdo hejbal a že je prostě blbost, aby něco takovýho šlo. Rozhodly jsme se tedy, že to taky zkusíme ještě společně s Šárkou. Naplánovaly jsme to na včerejšek, tedy na sobotu. Kolem devátý dorazila Šárka, vystříhaly jsme písmenka, daly je do kruhu, našly kelímek, zhasly, sedly si okolo stolu a začly jsme. Probíhá to tak, že lidi co okolo toho stolu sedí dají na kelímek zlehka prst a jeden z nich mluví. Řekne se něco jako "jestli je tu teď s námi nějaký duch, ať napíše ano". A věřte nebo ne, ono se to fakt začlo hejbat. Jako samo. Čuměla jsem na to nevěřícně. Pak se mamka zeptala, jestli by ten duch mohl napsat svoje iniciály. Přejelo to opět samo na J a pak na M. Mamču hned napadlo, že to bude její babička a moje prababička Jiřina Mázlová. Zeptala se tedy, jestli je to její babička. Napsalo to ne. Pak jí napadl dědeček, kterej se jmenoval Josef Mázl a ono to napsalo ano! Poté se zeptala, jestli by mohl napsat celé své jméno a on fakt napsal Josef Mázl. Takový psycho. Možná si myslíte, že to tam někdo z nás jenom dělal, ale to není možný, protože já vím, že jsem to nedělala, když jsem to zkoušela teprve poprvý a mamka to taky nebyla, protože neměla důvod a Šárka neznala jméno mamčinýho dědy. Ptala se ho potom na nějaký otázky, jako jestli je teď šťastnej a tak. Když jsme se chvíli na nic neptaly, začlo se to samo pohybovat a napsalo to ODPOVĚZ. Mamča se zeptala na co má odpověděť a kelímek se přesunul na písmeno B, pak O, pak Ž a pak E. Takže to napsalo bože. Po nějaký době jsme teda toho dědečka odvolaly a chvíli rozdejchávaly to, co se zrovna stalo. Já to prostě doteď nechápu. Když jsme se tak nějak uklidnily, zkusily jsme to s Šárkou samy. Chtěly jsme vyvolat Wolfganga Amadeuse Mozarta. Zeptaly jsme se tedy, jestli je tady s námi. Po nějaký době se to přesunulo na ano. Řekly jsme, ať napíše svoje iniciály. W,A,M. "Máme tady Mozarta!" vyšilovaly jsme. Mamka pak ale řekla, že někdy se ty duchové jenom jakoby vydávají za někoho, koho tam člověk zrovna chce. Začly jsme se teda ptát na nějaký otázky který se Mozarta týkaly a vždycky odpověděl blbost. "Jseš opravdový Wolfgang Amadeus Mozart?" odpověď NE. Nakonec jsme zjistily, že to byl nějakej homosexuál žijící v 19 století a že to měl jakožto gay v tomhle období fakt těžký. Položila jsem otázku "Ví *ten, jehož jméno tu nechci psát, ale myslím toho, co mi pomotal hlavu*, že existuju?" odpověď ANO. :D Pak se asi mamka zeptala, jestli se mu líbím. Zase ano. Jo, začla jsem toho ducha mít fakt ráda. :D Nakonec jsme ho odvolaly. Pak jsme zkusily vyvolat Šárky nedávno zemřelou babičku a to vám řeknu, že to bylo nejvíc hustý. Napsala svoje iniciály, poté i celé jméno a pak když se mamka zeptala, kde teď je, tak napsala Doksy. Opravdu tam žila. Potom řekla, že nemá klid. Mamka se zeptala, jestli nám chce něco říct a ona napsala slovo MAPY. Postupně jsme se nějak dobraly k tomu, že ty mapy jsou v baráku v Doksech kde žila a jsou ve skříni nahoře kde měla oblečení. Pak jsme se ptaly, jestli je musí najít zrovna Šárka. ANO. Žádný jiný vnouče to prej najít nemá. Ještě řekla, že Šárku neměla ráda, ani Šárky tátu, jejího syna. Potom když jsme se zeptaly, proč ty mapy musí najít tak napsala strašnou rychlostí BOŽENA. A tak se jmenovala. Pak tu Boženu napsala ještě několikrát. Když jsme zase chvíli nic nedělaly, tak se kelímek začal sám hejbat a napsala to NAJDI JE! to už bylo vážně děsivý. šárka taky jen tak do větru řekla, jestli když by řekla "ahoj babi", jestli ona by taky mohla napsat ahoj. a hádejte co se stalo. kelímek začal psát ahoj. "koho pozdravuješ?" kelímek napsal ŠÁRKA.
myslíte si, že jsme blázni, co? ale kdybyjste to viděli a mohli si bejt stoprocentně jistý jako já, že s tím nikdo nehejbal, věřili byste tomu.
ještě jsme zkusily vyvolat Elvise Presleyho. Elvis řekl, jakože je teda mezi náma. Tak máma řekla ať napíše celý svoje iniciály. Jmenoval se Elvis Aaron Presley. A hádejte co se stalo... ano, EAP. "kolik si měl dětí?" kelímek: JEDNO. je to pravda. taky mi elvis řekl, že se zase líbím tomu,jehož jméno tu nechci psát, ale myslím toho, co mi pomotal hlavu :D a když jsem se zeptala, jestli se tomu, jehož jméno tu nechci psát, ale myslím toho, co mi pomotal hlavu líbí on, jako Elvis, tak napsal že NE. :DD to bylo srandovní. a prej že když na toho, jehož jméno tu nechci psát, ale myslím toho, co mi pomotal hlavu nepromluvím jako první, tak on na mě jako první nepromluví nikdy. špatný. :D taky se mamka zeptala "bude ten, jehož jméno tu nechci psát, ale myslím toho, co mi pomotal hlavu šťastnej, když na něj Klárka promluví jako první?" napsalo to ne, vrátilo se to do středu a pak se to najednou posunulo na ano. drsné. tak se mamka zeptala ještě jednou, jestli bude šťastnej a Elvis řekl, že teda ANO. :D tak fajn, už zejtra jdu na to. haha. myslím, že když na něj vybafnu něco jako "Hele, já jsem v sobotu večer kecala s Elvisem a ten říkal, že prej budeš šťastnej, když na tebe promluvím, tak to dělám" :DDD, tak ho přinejmenším zaujmu a bude si třeba myslet, že jsem blázen. to jsem vždycky chtěla. :D jo a když se máma řekla "napiš prosím příjmení *tady bylo křestní jméno toho, jehož jméno tu nechci psát, ale myslím toho, co mi pomotal hlavu*, o kterém mluvíme" a ten kelímek prostě napsal jeho příjmení. to je tak tak tak tak tak tak tak tak moc šílený!!!!!!! kdybych někde tohle četla, tak tomu člověku prostě nevěřím, ale já vám přísahám, že nekecám. než jsme si k tomu včera večer sedly, říkala jsem si, že se to určitě ani nehne, že je to prostě kravina a přitom se pak děly takový věci. možná se z toho zblázním, to ještě nevím, ale prostě... jo, po smrti něco je a jsem si tím teď stoprocentně jistá. neříkám snad, že tamto byl opravdu Elvis, ale něco to bylo. duchové existujou, je to tak...

Kam dál